Bábovka a deštník

Ultradůležitej prvek paraplete: třpytky.

Prší. Bezva. Já narvanou skříň božíma letníma hadříkama ze slev a venku to vypadá, že bude už navždycky jenom lejt. Nevadí. Protože se nikdy nevzdávám a čelím větru dešti, rozhodla sem se bojovat po svym. Koupim si deštník! S deštníkama to neumim, je to pro mě něco jako zubní niť, prostě věc k ničemu. Radši zmoknu. Ale když to počasí jinak nedá, musim jednat.

Začínám gůglovat, oči se mi rozsvítěj, když po hodině narážim na BOŽÍ deštník, průhlednej a pozor, se třpytkama a hvězdičkama v rukojeti! Musim ho mít, platim pětistovku, dostávám mejl, letim si ho vyzvednout. V reálu ta umělotina smrdí jak spálený chlupy, ale pro krásu se musí trpět, říkám si. Bezva. Další tejden po dešti ani vidu, ani slechu. Nasraně nosim deštník velkej jako hovado každej den s sebou, nebaví mě se s nim tahat, navíc nikdo neni s to ocenit tu boží třpytkatou rukojeť, tak si na protest s ní hraju i v MHD a významně koukám okolo. Furt nic.

Po deseti dnech, kdy deštník používám i na nošení tašek s nákupem jako Ferda Mravenec, nebo se o něj opírám jako o hůl to vzdávám, a se skeptickym pohledem na azurový nebe ho nechávám doma. Za dvě hodiny leje jak z konve. Vztekle beru s povděkem erární paraple s logem Evropský unie v práci a jdu na večeři s Rybou. Ujedou mi tři tramvaje, protože nechápu, jak se ten pomocník satanův skládá do klidový polohy. V tramvaji omylem mačkám vystřelovací tlačítko, sedící babky ohodím vodou z deštníku, s pardonem se snažim debilní deštník složit. Nejde to a vystupuju. Moknu.

Už nemůžu dál. Propadám depresi. Nadávám jako blázen. Nesnáším všechny deštníky světa. Historku řikám Rybě a ta kontruje, že si mám založit blog, že je to vlastně docela prča. Deštník se v metru opět vymršťuje. Tak jo, je tady. Těžce nesnášim deštníky. Zmoklá, ale furt potetovaná bábovka.