Bábovka a trapas jak víno

Já, straka. Vpravo něco málo z kolekce, která se mi díky kabátům už bohužel nevešla do kabelky. Hahaha. To neni vtipný. Je.

Ahoj. Promiňte, že sem dlouho nic nenapsala. Totiž sem procházela nějakou krizí a nedělo se nic moc vtipnýho. Když sem ale začala upadat do depréze, že je muj život nudnej a doma mi uvadly všechny lilie, stal se zázrak, ze kterýho a brečim smíchy já i všichni okolo už dva dny.


 Dostala jsem pozvání na představení nový kolekce jedný fakt boží značky a moc sem se těšila. Vyrazila sem z práce, jedu na Hradčanskou, tam se motám jak blázen v metru a hledám, kde je výlez na stanici, která by mě vyplivla na Letenským náměstí. Nakonec ho najdu, dobrý, pohoda jazz, řikám si. Nastoupim, jedu, vystoupim, zapínám navigaci a k mýmu naprostýmu úžasu nacházím okamžitě ve spleti uliček onen vchod.

Odbočka: Ono se to asi nezdá, ale jsem dost nervní, hysterickej a nesebevědomej člověk. To jen aby nikoho nepřekvapilo, co se bude dít dál.

Vlezu do toho prostoru, kde bylo (na muj vkus) relativně dost lidí, a k mýmu velkýmu překvapení si mě nikdo nevšim. Zaskočená touhle zkušeností, že si nikdo nevšimne 180 centimetrový žirafy, se mi začaly potit ruce a přemejšlela sem, jak se rychle ztratit v davu. Mobil hluboko v kabelce, začala jsem si teda prohlížet novou kolekci, která stála hned na prvnim štendru u vchodu.

Tak se v ní hrabu a řikám si: "Hmmm, to se teda moc nepochlapili. Kabáty každej pes jiná ves, nuda nuda nic. Jeden dlouhej, druhej krátkej, třetí,  jako by ho přežvejkala kráva." Přesto mě ale jeden, hodně luxusní zaujme, tak ho beru do rukou a hodnotim, že v podšívce bude asi doost drahej satén.

Najednou vrznou dveře a objeví se další návštěvnice akce. Ta mě sjede kritickym pohledem se zvedlym obočim. "Kráva blbá," řikám si v duchu. Poočku jí sleduju, kabát ve spárech, že se zeptám, kolik stojí na krámě, stál by totiž za hřích. Ona čumí na mně, čeká, kdo jí uvítá, ale nikdo nic. Začne se teda svlíkat z kabátu a jde směrem ke mně. Najednou mi hrábne do mýho štěndru, vyndá ramínko, pověsí si tam kabát a odchází středem.

Co vám budu povídat, krve by se ve mně nedořezal. Rudá až na zadku se spocenejma rukama dávám na štendr kabát jedný z účastnic akce a otáčim se k ostatním, který na mě čučej s velmi pobavenym výrazem. Nakonec se slzama v očích přichází slečna, která mě na akci pozvala, a když se jí přiznám, že sem fakt blbá kráva já, a ne ta pani co přišla, už řve smíchy.

S bušením srdce a rudejma flekama po těle absolvuju nekonečnou přednášku o nový kolekci, na žádný štendry už nešahám a radši skoro ani nekoukám. Netroufnu si ani na občerstvení, abych pak nezjistila, že si ho někdo z přítomnejch přines z domova. Brzo odcházim a přijde mi, že i v tramvaji si všichni myslí, že jim chci ochmatat a ukrást kabáty. Achjo. Už nikdy nemůžu jít mezi lidi. A kabáty. A tak vůbec.

PS: Taky posíláte podobný fotce mámě, když vás něco bolí, ale neumíte popsat kde, a po sms se jí ptáte co to je?